Expedice Nový Zéland

Part 4 - Jih Jižního ostrova

Po přejezdu z rozpršeného Queenstownu jsme dojeli do Rivertonu. Kde jsme si po velmi dlouhé době dali velmi pěknou porci výborné ryby a hranolů. Narozdíl od předchozích zkušeností přemaštěné ryby a maličké porcičky hranolů jsme si opravdu pošušňali! Město je to v celku maličké, ale o to roztomilejší! Od našich kamarádů jsme měli vytipováný free camp u Monkey island, kde trefený západ sluce byl opravdu nádherný. Jen škoda toho vychru. Přeci jen je již podzim. Další den jsme dali na radu paní z íčka a zvolili jsme vyhlídkovou trasu po jižním cípu Fjordlandu. Na první vyhlídce jsme místo brožurou slibovaného ostrova v dáli, viděli hodně z blízka pasoucího osedlaného koně s reflexní vestou na zadku. Jeho páníčka prozradila, že spolu s Arrowem cestují již celý měsíc z jejich farmy na severu, poblíže Nelsonu. V době kdy jsme jí potkali, tak ale Arrow měl nejmenší náklad za celou dobu. Protože jim vzali věci (jako barel s pitím, spacák a stan) do cíle nějací backpackers (batůžkáři tady paradoxně nejčastěji jezdí v obytných vanech a dodávkách, takže se jim takto říká obecně). Bylo docela větrno a přeci jen Arrow není sprinter, jako náše Kvítko, proto před odjezdem se stihla pochlubit, že o své cestě píše také blogísek. Takže jsem ho ještě neviděl..

Takové věci jsou totiž na dobu internetové nudy a jelikož nudy máme ještě méně, než internetu, tak se to odsunuje na později (přibyde tady link, až ho najdu). Poté co ladným krokem po silnici odpochodovali, mohli jsme si nerušeně vyhlídku užívat sami. Podobné vyhlídky jsem potkali i dále, ale ty byly okořeněny i atrakcemi kolem. Například pláží, kde se mohly najít rozličně barevné kameny. Některé vypadaly skoro přesně jako Jade (charakteristicky zelený a jemný kámen, který použivali a použivají lidé kmene Maori (původní obyvatelstvo) jakožto zdroj nádherných obrázců na zkrášlení hrdla, či okrasných kyjů pro náčelníky/nátělníky. Nebo rozpadající se písečný útes, kde můžete lehze „zvěčnit“ své jméno, názory, nebo obrazovou představivost. Musíte být však dostatečně rychlí, nebo vykoupaní v deetu, jinak vás kousalové sežerou! Přesunuli jsme naše líné zadky (pořád se vozí autem) k čísnkými dělníky oddolovanému kopci Round Hill, kde se těžilo zlato. Všechen porost byl velmi mladý a nízký. Bylo tedy vidět, to co popisovali fotografie a přiložené texty na informačních tabulích, že zde byl kraj nehostinný lemovaný býlími kmeny mrtvých stromů. Hornina se totiž oddolovávala pomocí vysokého tlaku proudící vody. Není tak divu, že se jako hlavní artikl prodávalo vodní právo pro zacházení s vodními toky. Poté co se zde za 4 roky našlo 1 400 trojských uncí zlata, začala zde zlatá horečka, která přerostla z nemalého čínského městečka (včetně bordelu, opiového doupěte a kabaretu) s dřevěnými úzkokolejkami do NZ společností organizovaného těžení s největším k tomuto účelu vytvořeným svedeným tokem (přes 32 km). Investice se však ani zde nevrátili. Jen čínští horníci si odvezli své peníze a žili si doma v „luxusu“. Všude se totiž píše, že byli skromní (a že tomu jejich pidi, midi domečky opravdu nasvědčují!) ale o to více pracovití. Bylo tak k vidění celé uměle vytvoření strouhy a stružky. Vyhoubené rýhy pro úzkokolejky, ale i vytvořené nádrže a vyhloubené prolákliny.

To vše zarostlé buší. Další repete v podobě fish&chips a Riverton byly jistá volba! Nad ním také leží i pahorek obklopený buší, ze kterého je vyjímečný výhled. Chěli jsme se i projít kolem, avšak cesta byla trochu divně značená a omlylem jsme zavítali na kraví stezku, která byla dosti značně bahnitá, byl tedy zvolen ústup zpět. Na cestě jsme se dali do řeči s letitým pánem, jenž potvrdil naše domněky o stezce. Z pána vypadlo, že je z Auclandu a že se sem přestěhovali na stáří, aby měli klid. Stále však mají prý co na práci. K Monkey islandu jsme se tak dostali znovu až za tmy.

Den poté byl ve známení poznávání historie v Rivertonském íčku, kde si i přes malou budovu mohou dovolit dostatečný průřez historií celého Nového Zélandu. Přeci jen jde vidět, že jí zas tak dlouhou nemají. V každé městě lze však potkat pomníky zemřelých synů a otců na tisíce kilometrů vzdálených bojištích za Velké či Druhé Světové války. Protože nám ale docházely zásoby čistého oblečení, byli jsme nuceni tento stav změnit v jednom z Invercargillých Laundrymatů. V mezičase jsme stihli nakoupit zásoby. Pak se podívat zápas rugby, potrénovat acroyogu, projít se po neobvykle velkém parku a nakonec si dát sprchu. No zkrátka řečeno vytuhli jsme tam celý den! Ale:
K Rugby jsme se dostali náhodou. Cestou pro vysušené prádlo jsme záhledli plné rugbyové hřiště, tak jsme spakovaly horké prádlo ze sušičky, naházeli na postel, koupili fish&chips a pádili zpět na zápas. Přijeli a zaparkovali přímo na hrišti tak, jako všichni ostatní. Jenže prádlo se musí poskládat a sbalit, takže Jíťa byla rudá až za ušima, když si všimla zvědavých pohledů vedle sedících diváků. Každopádně fish&chips spořádané již při zápase nestačilo a tak jsme se doládovali tousty. Turisti jak Brno! Musím však přiznat, že kromě jenoho málo namazaného sandwiche jsem si všiml, že v druholigových zápasech se mlýny a skládky nehrají na 100%, což v praxi znamená, že se do soubojů nejde silou, ale o náznak a připadné zastavení. Stejně bych tam nevlezl! Nemyslim si, že "náznaky" jsou pro normální smrtelníky! Sprcha byla zatím nejlepší jednodolarová investice, kterou jsem tady zažil! Za dolar 15 minut sprchy, takže jednohlasně došlo k dvoudolarovému navýšení investice. Po cestě ze sprchy, která byla výrazně lehčí než směrem tam, jsme byli svědky natáčení akční scény divoké automobilové honičky s jedním hořícím autem a rovnou dvěma vrtulníky v zádech. Lepší než televize!
Přejezd do freecampu byl uskutečněn znovu až za hluboké tmy. Utahaní jak myši a spánek na sebe nenechal dlouho čekat.

Vydáno: 04/09/2016