Expedice Tajwan

Taiwan

Konečně je všechno hotovo a už můžu koukat z malého okénka letadla. Sedím v letadle a přemýšlím proč vlastně sakra odlétám bez své drahé polovičky, která již někde v dáli smutní.

Ale pomalu zjišťuji, proč vlastně tak létaní mám rád. Přestože je všude dole již úplná tma, tady nahoře se kochám západem slunce.

Pak však znovu přichází ten divný svýravý pocit, že jsem na něco zapomněl. Kdyby to byla nějaká věc tak už je to jedno. Takhle mam nutkavou potřebu vytrhnout bezpečnostní západku od nouzových dvířek a skočit zpátky.

Po příletu do Říma se připojuji na wi-fi a zjišťují starou známou věc, že diky internetu se toho zase tolik nezměnilo. A jsem stejně daleko, jako když odepisuji doma z obýváku.

V Římě také zjišťuji, že směrem na Chrischurch neletím jako jediný Čech. Co jsem to tak stihl letmo spočítat, tak je nás kolem 15 lidí. Znovu se potvrzuje co zjišťuji od doby uznání víza: Čechů je tam jako sr***.

Poučení pro příště zní: "Nikdy nenechávejte kus sebe doma!"

Všechno běží jako na drátkách. Přestupy jsou jdou přesně podle naplánovaného itineráře. Začíná mi pomalu vadit i jen dvouhodinové přesedání. Všude kromě Dillí vsak pomáhá wifi. Na všech letištích se také objevují stojany na nabíjení (Je vsak nutné mít redukci).

Po příletu do Taipeje leje jako z konve. Cestou z letiště obdivuji jak se v tom všem provozu muže někdo vyznat. Rychlostní silnice je složená v jednu chvílí z osmi proudové silnice, která má ještě z každé strany nad sebou dvouproudovou silnici. To vše je po celou dobu osvětleno. Aby to nebylo tak jednoduché, tak na Taiwanu se jezdí normálně vpravo, avšak jsou zde vytyčené pruhy pro autobusy a to úplně vlevo.

Všude čínské nápisy rozmanitě barevné. Skoro všechny budovy tady na střechách blikají. Kvůli smogu je jednoduché je přehlédnout.

Přespávám v hostelu, který se honejbá výhledem. Je totiž v 10. Patře. Původní plán ubytovat se a podívat do města na noční market jednoduše ztrozkotává na únavě a potřebě tělo nechat natáhnout...


Druhý den stíhám v Taipeji jen klokotně vybrat (master card má zase problémy) a najít uzamykatelnou skříňku, která jsou vlastně dvě a jen na 6 dní.
Takže musím svého 21 kilového prťavce rozdělit na dva kusy.

Přejíždím do města Hsinchu, kde mam domluveny couchsurfing. Dvaadvacetiletý týpek mě na zastávce vyzvedává třídveřovým Volvem. Zda se v pohodě, jen toho zas tolik nenamluví. Jako všichni zdejší čumí hlavně do mobilu a neustále někomu odepisuje. Večer máme volejbalový trénink. Vytáhnu z něj, že chodí hrát 2-3x týdně a že hrává v univerzitním týmu. Nakonec zjistím, že hrají i všichni 4 spolubydlící. Zabíjíme nudu hraním věže, která má posunutou úroveň o dvě výše, protože hrajeme se dvěma balíčky a máme křivý stůl, takže v některých hrách je i šikmá věž v Pizze dosti hratelná oproti té naší. V sázce prohrávám hrdé členství v Gay klubu a Jo-Wei pak oslavné kolečko v trenýrkách kolem baráku! Na volejbale se však splnilo moje očekávání, jak jsou všichni tak prťaví, že když já malej kluk zasmečuju, tak jen koukaj...takže hra nic moc. Ale lepší než nic!

Od této doby si všímám, že jakékoliv hřiště ve všech městech (zejména volejbalové a basketbalové) jsou plně obsazené.

Po hře se odměňujeme večerním snackem. Tady se totiž jí jen snaky, prťavé porce v množství jaké uznáte za vhodné (nebo vaše peněženka). Ale je to tady levné. Porce smažených nudlí vyjde na cca 70$ což je asi tak 53 Kč...

V noci zakouším malou tvrdou čínskou postel. Ale stejně se vyspím dobře!

Další den se přepravuji vlakem do Fenguanu, kde mě čeká další couch. Tentokráte je to týpek středních let přijel na kole. Cestou k bytu mi ukazuje všechny hlavní orientační body, dává mi kartu do busu (do 10 km je to zdarma) a čip na otevírání dveří. Byt je dvoupatrový a já mám skoro jen pro sebe celé jedno patro, které obsahuje obývák, kuchyň a koupelnu. Od Malcoma z JAR zjišťuji lokální zajímavosti a rozhoduji se ještě podívat na západ slunce a vyjít na nejbližší poutní kopeček. Západ slunce nakonec nestíhám o pravý český fous ani přes vyběhnutí na vrchol, kde konečně je vidět obloha...

Po návratu se seznamuji s dalšími obyvateli bytu: Craigem z Nového Zélandu, kterého tam nejspíš potkám, protože plánuje velkou domácí dovolenou a Joshem z Anglie, který zrovna přiletěl z Thajska. V městě trávím 3 noci, užívám si chuť silného čínského čaje v charakteristickém umělohmotném kelímku s brčkem a jiné pochutiny.

Druhý den couche se jedu projet po místní cyklostezce na zemětřesením zničenou přehradu, které město postihlo v roce 1999. Větší část byla opravena a tři bloky nechali schválně na památku poničené.

Na cyklostezku dorážím, když za 2 a půl hodiny mají zavírat. Nejdříve mi ani týpek nechce kolo půjčit, protože Engliš on neumí. Ale pak ho ukecají dvě dámy, co vrací kola. Ty totiž Engliš zvládají bravurně. Zaplatím si cenu za celý den a dostanu správně malé kolo, jako pro mojí mamku, když byla ještě menší. Takže za chvíli se stehna ozývají... Ale pořád lepší, než žádné kolo! Přesto předjíždím všechny, a že jich bylo! V největší oblibě je elektrické dvoukolo. Nakonec se stíhám projet skoro až do doporučeného pěkného městečka, ale čas tlačí, tak stihnu zabloudit. Ať žijí offline mapy s tečkou místo mé osobnosti! Nakonec to zas tak daleko nebylo a pozdravy zpět hihňajícím děvčatům si aspoň trochu spravuji náladu.

Poslední den využívám pro prozkoumání nedalekého města Taichung. Kochám se stezkou lemovanou stromy a zelení, která vede od uměleckého muzea do muzea věd. Velmi často se na těchto zelených "ostrůvcích" objevují venkovní posilovny. A na nich, Světe div se, si užívají samí důchodci! Prohlídku muzea stíhám za necelých 20 minut. Nic nového tam není, přestože je to nejstarší muzeum na Taiwanu. Jen obrazy, modely. Ale také to možná bude tím, že jsem nestihl navštívit část tradiční Číny... Pěkné jsou pohybující se modely dinosaurů, nebo oddělení živých rostlin připomínající třetihory. Po příjezdu zpět do Fenguanu se přes místním obchůdkem (24/7) koná sešlost učitelů angličtiny. Nejvíce je tady Kanaďanů, kteří si užívají relativně levného alkoholu.

Pátek je ve znamení návratu do Taipeje, kde mám 3 noci ve stejném hostelu.

Cestou zpět do Taipeje vyhazuji slečnu z místa, které mám vytištěno na mé jízdence. Avšak dívá se na mě natolik překvapeně, že i mně se zdá něco v nepořádku, nakonec si však sedá jinam. Sám zaháním pocit odůvodněním, že Anglicky prostě nerozumí. Postupem času vsak zjišťuji, že si všichni sedají jen na volná místa, nebo dokonce stojí. Nu což, zase se mi povedl jeden přehmat...
Vlak se v jednu chvíli proměňuje na metro, to když vyjíždíme do většího města. Stejně jako to bylo při vjezdu do Barcelony.

V Taipeji chčije a chčije a chčije. Bude tomu tak po dva dny. Testuji proto svou novou nepromokavou výbavu a kupodivu funguje (aby také ne, za ty prachy!). Prozkoumávám tedy jen pár chrámů, muzeum a Chiang Kai-shekovu ceremoniální budovu (barák jako blázen). Poslední den se jedu projít na zdejší větrnou hůrku, kde má být nejlepší výhled na město a na druhou nejvyšší budovu Světa nazvanou 101. Schody na Sloní horu jsou opravdu strmé. Ale rozhodně to stojí za to! Protože mám dosti času, tak se jdu podívat ještě trochu výš. Cestou potkávám až na vyjímky samé důchodce. Po propoceném triku se dostávám až nahoru, kde se otočím a jdu zase zpět. Začíná totiž docela pěkně sněžit! Ano je to tak, i v takové subtropické zemi se to může stát. Mě je to rozhodně milejší než déšť. Ale lidé tady na to nejsou zvyklí. Už když jsem přiletěl, tak všichni nosí péřovky, jako kdyby bylo kolem pěti stupňů, i když je 17...

Teď jsou však 4 stupně, což podle idnes nerozdýchá 44 lidí!


Ale i tak jsem rád, že už mohu odletět do teplých krajů. Sbohem Taipei, Taiwane! Bylo to tady zajímavé!

P.S.: Foto k tomu najdete ZDE

Vydáno: 15/06/2016