Indočínská Expedice

Kambodža

Již s přejetím do Kambodži suchou nohou po přechodu Cham Yeam/Ban Hat Lek (nejdražší pro české turisty) a získání víz po příjezdu byl již zážitek sám pro sebe. Jízdenku do Kambodžského města Sihanoukville jsme si pořídili raději již na ostrově Ko Kut v Thajsku. Po příjezdu na hranice se nás všichni tuktukáři ptali, kam jedeme. Nejdříve jsme jim nic říct nechtěli, co jim je vlastně do toho, že? Ale naléhaní jsem podlehl a ukázal jednomu jízdenky, načež nám bylo sděleno, že bychom si měli pospíšit, protože autobus jede již za půl hodiny z druhé strany.

Na straně Thajska stačilo podat vyplněný departure lístek (který jsme dostali již při příletu). Ten nám nejdříve zkontrolovali košiláčci před vlastní kukaní pro celníky a pak až celníci se stejnokroji. Ke Kambodžským celníkům jsme se museli proplétat mezi čekajícími nákladními auty. Rozpoznat celní úřad nebylo zas tak jednoduché, ale všichni nás postupně odnavigovali. A tady jsme potkali agenty-košiláče, kteří vám „pomohou“ k dostání víz. Začalo to tím, že seděli venku u otevřené přepážky, s tím, že jim máme ukázat pas. Mezi tím nám změřili teplotu a optali se na naše zdraví. Dobrá zdravotní kontrola, ne? Hned jsme tak vyplázli pár Báthů. Pas pak předali vedle stojícímu košiláči a nás poslali si sednout vedle na lavičku tak, abychom nic neviděli. Měli jsme zjištěno, že nás víza budou stát 2300 Bátů, ale nám tvrdili, že teď je to již 2600 B. Ok, tyto věci se často mění, proč ne. Košiláč přišel pro naše podpisy s vyplněným formulářem (opsané z pasu), fotky a peníze. Protože jsem nepočítal s navýšením, tak jsem mu dal o 300 více. Pak přišel s potvrzenými formuláři, že ho máme následovat. Přišli jsme ke známému okénku, kde seděl uniformovaný celník. Chtěl po nás pas, potvrzený formulář, postupně otisky všech prstů a pořídil si aktuální fotografii. Celník nalepil víza a sešívačkou do pasu přišpendlil departure papírek. Pak si košiláč ještě řekl o spropitné, tak jsem mu dal něco malého. Ptát se na rozměněné peníze jsem samozřejmě ve spěchu zapomněl.


Když si to takto rekapituluji, asi bych vyzkoušel se vybodnout na nějaké košiláče, neukazoval jim ani nic, natož pas a prostě jen projít k okénku a zeptat se na všechny náležitosti.



Hledáme autobus. Hned se nás ujímá týpek, že si máme sednout tady do stínu, pokud jedeme do Sihanoukville. Ukazuje se, že stín je vlastně jeho krámkem. Vzápětí přichází jiný týpek, který se jal vysvětlovat, že za pouhých 5 dolarů na osobu nás hodí i s tou jízdenkou přímo před hotel minivanem, kdy nebudeme muset vůbec přestupovat a bude to rychlejší.


My však máme své jízdenky a tak čekáme na autobus, který podle nich má jet až za hodinu a třičtvrtě. Divné, co? Za stanovenou půlhodinu žádný autobus odjíždět nevidíme. Raději si odsedáme do jiného stínu a trávíme hodinu a půl hledáním zastávky busu. Tu nejspíše objevujeme, ale všichni okolo tvrdí, že náš bus jede až tak pozdě. Konečně jedeme. Po druhém přestupu se seznamujeme s izraelcem, co si jel dneska na hranice jen prodloužit víza. Po příjezdu leje jako z konve, sdílíme s izraelcem tuk-tuk a protože nemáme drobné, necháme ho platit. Dohodneme se na vrácení peněz v nedalekém klubu Utopia. Tam po dlouhé době rozjíždíme párty, protože čepované pivo cca 0,2l v happy hours stojí jen 0,25 $.


V Kambodži se totiž platí buď americkými Dolary nebo/a Riely, přičemž 1$ je 4 000 Rielů. Největší sranda začíná, když si rozměňujete/platíte velkou dolarovou bankovkou a dostanete nazpět v Dolarech a Rielech zároveň.



V Sihanoukville v podstatě nic není, jedná se o turistické město s plážemi a bary, takže opravdu nic kvůli čemu se tady zdržovat. Můžete se jet potápět k ostrůvku poblíž, nebo zažít odstřižený ostrov bez elektriky internetu apod. To vše za nehorázné prachy. My už ostrovů měli dost… Podaří se nám však ulovit sušené ovoce zvané Jack fruit. Kam se hrabou brambůrky!

Je ale velmi zajímavé, jaká auta tady jezdí, nejčastěji se tady setkáte s Toyotou a Lexusem (ano, proč mají tak drahou značku k ničemu nikdo nepochopí!), ti nejvíce zazobaní holdují Land Roveru. Jinak stále platí, že nejvíce se jezdí na motorkách, tedy vlastně na jednom typu Honda Dream, což je opravdu sen řídit!

Přejeli jsme rychle do Kampotu, městě ležícím na řece. Bydleli jsme v profoukávacím bungalovu přímo u řeky. Romantika u naplavených sáčků, plastových kelímků a polystyrénových boxů na jídlo mezi rybářskými loděmi. Půjčujeme si kola a jedeme prozkoumávat město. Hlavními orientačními body jsou zde mosty, kruháče a tržiště. Postupně zjišťujeme ceny naší klasické snídaně: Meloun, 2 manga, ananas apod. Ještěže se nám podařilo přijet v pátek, díky vedlejší luxusní čínské restauraci s živým karaoke se nedalo pořádně vyspat (nové sluchátka u mě bodují). Budíček nás čeká ale již klasicky kolem 5. To celé město začíná ožívat a pracující cirkulárka s rozbrušovačkou nenechají spát. Jedu do města na kole půjčit si na dva dny motorku. Máme totiž v plánu dojet na zdejší kopec s bývalou francouzskou prominentní vesničkou a pak do města Kep na bývalou francouzskou riviéru. Cestou zpátky získávám uznalé pohledy, protože přeci jen vést kolo a zároveň řídit motorku tady není taková sranda, zejména když si po roce a dvou měsících musíte zvykat znovu na řízení vpravo!

Jen co vyjíždíme na kopec, cítíme příjemné ochlazení. V noci však pršelo a mrak je stále nad kopečky. Déšť přichází náhle a jsme rádi, že se můžeme schovat v první opuštěné francouzské vile. Pěkně profukuje a my dosti mokří pěkně zmrzáme! Jakmile déšť dovolí, jedeme zpátky. Tohle se prostě nedá! Dole se konečně zahříváme a posléze znovu přehříváme… Aspoň máme čas prozkoumat město i po klasických oranžových cestách, s pěknými hupy od minulých dešťů. Také zjišťujeme, proč jsou uprostřed všech kruháčů tak velké sochy např. ovoce. Je to jednoduše, protože tady mnoho lidí neumí číst a podle něčeho si to přece musí zapamatovat.

Další den jedeme prozkoumat krabí market ve městečku Kep. Cestou je možné sledovat těžbu mořské soli a zachytili jsme i ceduli na procházku mangrovovými lesy. Plastové odpadky a smrádek z bahna mezi kořeny lesa je příznačný. Potkáváme ryby, co mají nejen žábry, ale i vzdušnice, takže dokáží lézt po bahnité souši a hledat tak potravu. Krabí market je plný života. Krabi jsou uloženi v plovoucích bambusových klecích a mají zagumičkovaná klepeta. Můžete si tak vybrat jednotlivé kusy, které vám o kousek dál za poplatek rozpůlí nůžkami a připraví na zdejším vynikajícím zeleném pepři. To samé lze udělat i s dalšími mořskými potvorami, takže nelze než jen doporučit! Při požívání výborného jídla trochu sprchlo, až se celý market ponořil do vody do výše kotníků. Ale místní dělali jako by nic a nakupovali či grilovali vesele dál. Po nalezení pláže jsme usoudili, že budeme objevovat raději dál. Nepotřebujeme přidávat další hlavy na hlavy. Nedaleko potkáváme znovu mohutné ploty, jenž skrývají opuštěné vily francouzské riviéry. Chybí jim sice většinově střecha a podlahy vyšších pater, ale zdi stále drží. Většinou. Jen žumpy jsou odkryté a plné schovávajících se žab. Máme ještě v plánu navštívit pepřové farmy, takže uháníme dál. Podle nějaké vágní turistické mapy se nám daří punkově najít zadní vrátka farmy, kde jsou jen mladé rostlinky bez kuliček zeleného pepře. Tma začíná tlačit, takže se pakujeme.

Čeká nás totiž Phnom Phen hlavní město Kambodži. Zde si rezervujeme 4 noci přes AirBnb v nově zaregistrovaném bytě (bez referencí) u dvou Španělů a jednoho Frantíka. Mají prostorný byt evropského standardu s velkou terasou a dokonce i výhledem, takže opravdu příjemná změna pro nás. Frantík je architekt a zakládá zde pobočku pro Vietnamskou firmu. Má již dosti nacestováno, tak nás obdaroval mnoha tipy ohledně Laosu a Vietnamu.


Přicházíme na zvláštní novinku, pouliční „restaurace“ tady vaří na velkém hliněném květináči za pomocí dřevěného uhlí. Většinou zkoušíme různá jídla, ale vsadit boty můžete na Lok Lak-vepřové nebo hovězí maso a na A Mok s rybou – tradiční kombinace s kokosovým mlékem. Nalézáme dvě oblíbené restaurace:
první s velmi rozsáhlým výčtem připravovaného místního jídla za místní ceny, která má každý oběd narváno (takže se nemusíte bát zkažených potravin) a také nedaleká kamenná restaurace Blue Dolphin má jídelníček, kde si vybere opravu každý. Na to, že je na turistické třídě má opravdu lidové ceny.

Zkouším tady také nechat opravit utopený foťák, ale slaná voda udělala své, takže obratem kupuji nový a pořizuji za 3$ šroubováčky na znovu zprovoznění zaseklého zoomu u objektivu (chtěli mi ho opravit za 39$).

Hned první večer se nám podařilo najít bílé týpky, co hrají volejbal, tak jsem si po roce a čtvrt zahrál pár her. Jak mi tohle chybělo! Z týpků jsou jen dva místní, ale oba umí perfektně anglicky. Jeden pracuje v mezinárodní škole jako tělocvikář a druhý má v Austrálii firmu, co pomáhá s vízy. Postupně zjišťujeme, že Kambodža je volejbalová velmoc. Krytá volejbalová hřiště s měkkým povrchem jsou permanentně obsazená, ale jen polonahými chlapi hrající debly nebo maximálně 3 na 3.

Za ten dlouhý čas jsme se stihli podívat do Královského paláce, kde zrovna pokládali nový asfalt, do Národního Muzea se sbírkou originálů soch z chrámů u Siem Reap a Sambor Prei Kuk. Dokonce zde mají i kus zdi z chrámové oblasti u Siem Reap, kterou zabavili pašerákům na Thajských hranicích. Hořkou třešničkou bylo Muzeum Genocidy z dob vlády Rudých Kmérů (Pol Potova komunistická sebranka) 1975-1979. Dostanete jednoduše přehrávač se sluchátky jako průvodce v angličtině a jen mačkáte čísla podle toho, u jakého stanoviště se nacházíte. Myslím, že tohle místo nenechá nikoho nedotčeného. Byli zde mučeni a vražděni „odpůrci“ režimu spolu s celými rodinami. Jelikož bylo vše dokumentováno s nacistickou přesností, tak se dozvíte celé příběhy obětí. Pattern tkvěl však v dostání přiznání z objetí a následné odsouzení k smrti. Přibližně stejně jako v knize 1984, avšak tady se mučilo rychleji a efektivněji = cca jeden a půl tisíce mrtvých za 4 roky existence. Vyhlazovací stanici přežilo jen 7 lidí. A co je na tom nejneskutečnější, že po návštěvě všech stanovišť, když se vracíte zpátky na začátek, tak po pravé straně, pod dlouhou stříškou potkáte jednoho z nich! To prostě musíte vidět, bez toho jste v Kambodži nebyli. Poté nám dochází, proč v Kambodži nemůžeme najít starší lidi.


Za městem odkryli některé masové hroby, kde se nebožáci sváželi, a vytvořili z lebek pomník (vypadá jako naše Kostnice). Ale tam už nebyla potřeba jezdit. Neměli jsme tužbu se na vlastní oči podívat na strom, o který ubíjeli malé děti.

Jsme nuceni zůstat ještě dvě noci, protože na internetových stránkách ministerstva zahraničí není uveden pěší přechod do Laosu, kde bychom mohli dostat víza po příjezdu. Po prostudování těch internetů jsme se rozhodli zařídit si víza do Laosu přes agenturu. Jednoduše jsme našli několik nespokojených referencí na Laošskou ambasádu, kdy je nechali čekat dlouho a nikdo jim ani neporadil, natož aby s nimi chtěli mluvit, nebo aby dostali víza druhý den. Zaplatili jsme tak 37$ (místo 30$) a druhý den si přišli pro pasy s nalepenými vízy.

Konečně můžeme odjet z tohohle dopravou zamořeného města směrem na Stung Trenk, kde nás čekají zříceniny bývalého hlavního města Kambodži. Pravdou je, že se zachovaly jen chrámy Sambor Prei Kuk a to díky japonskému restauračnímu týmu. Sám příjezd byl dosti zajímavý, protože řidič i přes protesty místních, celé město objel a vyhodil nás na hlavní silnici 3 km za městem. Takže my pak řešili, jak se vůbec do města dostat. Nakonec jsem tam byl vyslán sám s cílem zapůjčit si motorku. Ale ouha! Ve městě žádná půjčovna nefunguje. Nakonec si zapůjčuji vrakové vydání Hondy Dream se špatnou baterkou od místního tuktukáře. Motorka se musí jedině nakopávat a klíček vypadává za jízdy ze startování. To vše jen za pouhých 13 $ na 24 hodin (půjčovali jsme si motorku max za 5$ za 24 hodin)... Díky vedru a malé motorce jsme zamítli náš původní plán – dojet co nejblíže k chrámům a najít homestay, na plán B – zarezervovat guesthouse, zahodit bágly, nechat si vyprat a dojet si tam nalehko. S manuální motorkou to byla opravdu sranda! Hlavně zezačátku.

Ale popojedeme. Poté, co jsme se dostali na místo určení Sambor Prei Kuk bylo doporučeno si sehnat průvodce. Takže se k nám přidal mladý kluk s cenovkou 6$. Musím říct, že již od začátku jsem nevěděl, jestli mluví o chrámech nebo o Hvězdných válkách. Ani jeden z nás dvou, co strávili rok mezi kiwákama a jejich zprasenou angličtinou nevěděl, jestli mluví anglicky, nebo nějakou slátaninou. Vydrželi jsme to k druhému chrámu a poté, co stále dokola vyprávěl to samé o náletech Američanů („sproten“ = is broaken), jsme mu s 3$ dali sbohem. Vše co potřebujete vědět, je na informačních tabulích před chrámovým komplexem (sem tam lze vidět zbytky hradeb). Horší však je, že vám nikdo nedá žádnou mapu, takže nevíte ani kde ty chrámové komplexy jsou… My s průvodcem to měli o dost jednodušší, ale podle mě strýček google prozradí všechno, pokud budete mít větší přípravu, než my.

Celkem jsme tedy našli tři chrámové komplexy a jeden „zastrčený“ chrám a právě ten jediný neměl díru ve střeše, jinak ostatním vězela přímo uprostřed. Chrámy jsou totiž vytvořeny z navršených pálených cihel, takže toho již moc nevydržely.


Další den byl v plánu dosud žijící chrám na vršku Phom (Mountain) antuk. Google poradil písečnou zkratku, takže se naše cesta protáhla asi tak 2x, ale vyhnuli jsme se placení poplatku. Zato jsme ale netrefili pověstné schody ke chrámu, takže si to naše Honda Sen užila až do konce krpálu… Což jednoduše znamená, že se nám povedlo vyjít 3 schody z těch 900 a byli jsme tam! Asi nejzajímavější podívanou v celém chrámu je početná opičí rodinka a jeho rozsáhlost. Cestu dolů jsme si rozdělili, aby si aspoň Jíťa užila těch 900 schodů a já trochu rychlosti na té půjčené vejtřasce. Maximum je 80 km/h… Sraz pod schody byl načasován přesně, jedinou chybou byla ztráta toho zpropadaného klíčku, co pořád vypadává! Takže znovu celou trasu. Ještěže jsem ho našel. O pas bych jen tak přijít nechtěl! Platíme 7$ za cestu do tolik známého Siem Reap a zítřejšího rána odjíždíme, abychom tam na večer byli.


Již na autobusáku nás zastavuje perfektně Anglicky mluvící tuk-tukář, jenž nabízí své služby kolem chrámů. Bereme vizitku a jdeme do guesthousu. Po menší rešerži nabízených cen a tras voláme tuk-tukáře Naryho. Komunikace po telefonu nám však moc nejde a tak přijíždí k nám na guesthouse a domlouváme si na další den ve 4:40 ráno odjezd směrem k lístkům, abychom stihli východ slunce. Ještě nás hodí do jeho oblíbené pouliční restaurace přímo na hlavním kruháči a ve 4:40 zdar!

Ráno za plné tmy míříme koupit lístky. Aspoň vidíme, že většina pouličních obchodů a restaurací přes noc nezavírá, obsluha prostě jen spí v hamace a je připravená na zákazníky.

Stojíme frontu před uzavřenými přepážkami spolu se stovkami dalších turistů, co se na poslední chvíli rozhodli pořídit si vstupenky. Retrospektivně se mi zdá jednodušší tam prostě zajet den předem… Pořizujeme dosti neprozřetelně* jednodenní vlezné v ceně 37 USD a získáváme za to lístek s nechutnou ranní fotografií naší tělesné schránky. Ve štrůdlu Tuk-tuků spěcháme na ten vytoužený rozbřesk. Nary tvrdí, že předchozí 3 dny bylo tak hnusně, že žádný pozorovatelný východ slunce se nekonal. My však máme nemalé štěstí a užíváme si ho se vším všudy! Jakmile se objeví ta oranžová koule nad obzorem, tak vás doslova polije horko. Vedro, jak má být! Následujeme houstnoucí dav k vnější galerii (prvním hradbám posetým vyobrazeními z Rámajány apod.). Chrám Anchor Wat byl kdysi město samo pro sebe. Jednalo se původně o hinduistický chrám, který posléze předělali na Buddhistický, spolu s rytinami a vychytávkami jako jsou čtyři bazény. Co je však neskutečné, jsou čísla. Tento rozlohou obrovský chrám byl postaven cca ve 12 století. A trvalo to jen 32 let. Protože jej tenkrát stavělo 1,4 mil. obyvatel Kambodži a nepočítaně slonů. Z města zbyly jen dvě „knihovny“ a otravní opičáci. Ještěže jsme na začátku od Naryho vyfasovali tištěného průvodce, bez něj bychom tady byli dosti ztracení. Hlavně pak mezi rytinami a rozpoznáváním, co bylo buddhisty vylepšeno. Poté co jsme si na parném sluníčku vystáli frontu do královských pater (nejvyšších) tak Jítě řekli, že zavinovací sukně nestačí a že jí tam tak nepustí. Mno, doběla rozžhavenou Jíťu jsem dlouho neviděl. Přeci jen na takou píkovinu mohli mít někde značku, nebo aspoň slovo. Nahoře se stejně renovovalo, takže přišla jen o výhled zpět k západní bráně. Pak už jen zpátky k osobnímu tuk-tuku a pokračujeme k dalšímu chrámu.

Ve zkratce: Strávili jsme mezi chrámy od otvíračky až po zavíračku tj. cca 11 hodin a stejně nám chyběly 4 velké chrámové komplexy a nespočet malých. Protože druhý den se měl začít slavit Khmérký nový rok (o 2 dny dříve než tvrdil kalendář) a město měl navštívit předseda vlády, chystaly se všude velké oslavy. Vtip je totiž v tom, že místní žádný poplatek pro návštěvu oblasti chrámů platit nemusí.


Další den byl po prosluněném chrámovém peklu vymezen jen na popíjení ledové kávy, shánění nejlevnějších nanuků a vyhýbání se slunci. Plánovaný trek proti směru říčky až na živý buddhistický chrám na kopci se nekonal, díky nutnosti se i zde prokázat tou předraženou vstupenkou.*


Oslavy Khmérského nového roku nás tlačí, protože mají trvat 4 dny a všichni vyhrožují, že nikdo nebude pracovat. Přejíždíme tak na opačnou stranu Kambodže, do Banlungu. Cestou se objevuje nešvar všech domácích. Neskutečně nás totiž rozčiluje, jak se v Kambodži nikdo nestará o odpadky. Kde jim to upadne, tam to leží! Například cestou minivanem chlápek dopije plechovku ledové kávy a vyhodí jí oknem. O plastových sáčcích či kelímcích nemluvě! I malý špunt dostane sušenku, tu rozbalí a obal nechá spadnout, tam kde zrovna stojí. Největší problém je, že ho nikdo nepokárá, protože dělá vlastně to samé jako dospělí. Podle mě ani dospělí neví nic o stovkách let rozkladu plastů. U nich stále převládají zvyky z doby, kdy všechno bylo např. baleno v čistě přírodních materiálech, jako jsou palmové listy, bambusové košíky apod.


Ale zpátky k naší cestě.
V Banlungu nás čeká ta pravá párty! Hned po příjezdu nás bere pan domácí mezi své přátele a ihned se učíme říct: Na zdraví! v Khmérském jazyce. Avšak všichni jsou tak zlití, že nás nakonec naučí nadávku.
Posuďte sami: „Čo Moj!“ – Na zdraví!
„Čoj Moj!“ – Syn běhny.


Každopádně z toho mají Vánoce. Vlastně oni to pro ně tak trochu Vánoce jsou, tedy i se Silvestrem a narozeninami v jednom. Slavíme tak 3 dny v kuse, protože jsme se dohodli s Mr. Pho, vlastníkem homestay Bamboo house, že nás bude brát na všechny události. Mr. Pho má nejmenší Daewo, které jsem kdy viděl. A hned druhý den se do něj narve 10 lidí :) Jedeme s jeho rodinou obětovat do chrámu a poté navštívit sestru. Obětování je také sranda. Všichni se na to chystají nejméně 3 hodiny. Holčičky jsou vyšňořené, maminka perfektně namalovaná, nalakované nehty a učesaná. Chlapi musí mít dlouhou bílou košili a dlouhé kalhoty. Obětuje se navařené jídlo v klasických komunistických kastlíkách a balená voda. To vše pro mnichy. Po příjezdu do zapadlého městečka jeho sestry nalézáme nenápadný chrám, tedy spíše boudu, s mnoha zvířaty kolem. Reproduktor chrlí odříkávané modlitby za příchozí rodiny. Uvnitř sedí dokola čekající mladí mniši v klasickém oranžovém odění a chtivě sledují rozdělovaní obětovaného jídla na talířky. V popředí na pódiu sedí starý mnich svírající mikrofon, jehož hlas slyšíme z reproduktoru někde za ním. Čekáme spolu s Phoovou rodinou, až na nás přijde řada. Když na nás přijde řada, můžeme sedět vedle Mr. Phoa, protože jsme pro něj důležití. Při první motlitbě se držíme přímo darů či ramenou nejbližšího člena rodiny. Po pěti minutách celá anabáze končí a může se jít opět slavit! Hlasitá hudba tady jede od 5 od rána do 10 večer. Pohoda, jahoda!


Den poté nás Pho bere na výlet s rodinou k jezeru, které je asi 70 km daleko. Aby nás v autě nebylo málo, přibíráme rodinu sestry. Po tomto výletě už nás do toho malého auta nikdo nedostane.


Abychom si trochu oddychli, vyrážíme další den z města na jiné, pouze 6 km vzdálené jezero pěšky. Máme však znovu pozdní start, takže si pařící sluníčko užíváme plnými doušky! Vypadá to, že tam míří i celé město. A také že ano. Hlasitá muzika jde slyšet již z dáli. Sranda však je, že nikdo pořádně plavat neumí, všichni jsou tak navlečení v plovacích vestách. Ženy a dívky do vody chodí tak, jak přijely, vymóděné v džínách, halence a svetříku. Někdy si ani boty nesundají. Nalézáme místo daleko od všech, které ale musíme nejdříve „uklidit“ od všech odpadků a užíváme si relativně klidného dne.


Na konec oslav Khmérského nového roku máme slíbený trek po džungli, jenže Mr. Pho – náš průvodce, ze všeho slavení onemocní a dostáváme tak na poslední chvíli průvodce jiného. Den předem se k nám připojuje dvojce ze Švýcarska a slečna z Německa. Trek tkví v tom, že se nejdříve k tolik vzdálené a stále zmenšující se džungli musíme nejdříve dostat. To trvá hodinu tuk-tukem (určeného pro 2 osoby, kam se vmáčkly 4 a já raději jel s průvodcem na motorce) a další hodinu lodí + další dvě hodiny pěšky. Po dopravení se lodí na náš faktický start se k nám připojuje místní průvodce z minoritní menšiny. Zažili jsme vyschlé a opuštěné rýžové farmy (je období sucha), hořící džungli a farmáře s trámky dřeva, které nesou na prodej. Zjistili jsme, který druh mravence je dobrý na BBQ a z kterého stromu si udělat čaj. Nejlepší ze všeho bylo kempovací místo u vodopádu s velmi hlubokým a osvěžujícím bazénkem lemovaným rozpálenými kameny. Mezitím se vaří ve velkém bambusovém kmeni večeře a vytváří se bambusové hrnečky či panáky na večer. Musíme totiž okusit místní Rýžové víno, které je tady opravdu neuvěřitelně levné (0,5l za půl dolaru)! Všichni spíme v hamakách s moskytiérou. Jen kdyby hamaka nebyla tolik malá! V noci je taková zima, že si musím obléci dlouhý rukáv, kalhoty a dokonce i ponožky. Bohužel nejspíše bylo pozdě a druhý den se u mě projevuje znovu chřipka nebo co. Zpátky ještě dojdu, ale vyhledanou tarantuli na BBQ si rozhodně neužívám. Jsem rád, že docházíme k lodím a že je před námi jen prohlídka vesnice našeho průvodce, který to tady všechno zná, jen anglicky neumí, ale umí další 4 jazyky. Ve vesnici menšiny Kaťča se prohánějí motorky Honda Dream různé úrovně rozpadu, kouří tady zejména ženy a vládnou zde božstva zvířat (zejména jejich obětování pro uchlácholení božstev). Domy jsou tady stejně jako ve většině Kambodži na kůlech, aby se do nich nedostala voda za prudkých dešťů a aby se pod nimi bylo možné ukrýt před žhavými slunečními paprsky. Další přeprava lodí motorkou/tuk-tukem a konečně postel. Tam trávím další dva dny…


Pak je mi o něco lépe a je čas se přesunout do Laosu!


Trocha postřehů na závěr:
V Kambodži je jedno, jak chudá je rodina, všichni musejí mít smartphone (nejlépe iPhone) a co největší reproduktor, aby se mohla hrát hudba co nejhlasitěji. Karaoke již není populární jen v Japonsku. Všude se prodávají CD s místní hudbou a videoklipy s textem na karaoke.

Všichni jsou perfektně ostříhaní a ženy/slečny jako vymalované, protože kadeřnictví najdete zastrčené na jakékoliv tržnici, o stánkách plné šminků nemluvě.


* Neprozřetelně jednoduše, protože dva dny vyjdou na 72$ a týden již pak na 80$ a v těchto vstupenkách jsou zahnuty skoro jakékoliv chrámy v okruhu 100 km…

Vydáno: 28/6/2017