Expedice Nový Zéland

Nabitý den v Dunedinu

Protože máme objednáno auto na opravu a WOF v Alexandře až příští týden, rozhodli jsme se znovu si zajet do Dunedinu.

Protože jsme tady již jednou byli, tak víme kam přesně zajít. Ráno se probouzíme na liduprázdném parkovišti při Long Beach a hned po snídani se jdeme zahřát na boulder, kde si i Jíťa dá svou první cestu. Mě se však moc nedaří a proto zdolání převisů bude muset počkat až na další den. Minule jsme díky přílivu nestihli návštěvu čtyř pláží, které jsou za těchto podmínek dostupná suchou nohou. I dnes to však díky boulderu vypadá, že to nestihneme. Ale nikdy jindy možnost již nebude, proto si cestu urychlíme běháním. Již při předělu první pláže vidíme, že tam se bez plaveckých pokusů nedostaneme, proto pokračujeme na jiné tři vzdálenější pláže.

Tam nám však příliv sem tam již i zadek ochladí, proto naboso přelézáme kamenité předěly mezi plážemi, které se jako na potvoru protahují do dalekých zákoutí. Konečně dobíháme do chtěného skalního dvojprůchodu! Jen za roh se koukneme a pádíme zpátky. Příliv se dostal již do takových výšin, že po písku či nižších partiích skalisek se již projít nedá. Dostáváme se tak do několika prekérních situací, kdy řešíme, jestli bazének přejít horem přes hliněné podloží, které se pořád drolí, nebo si jít kousek přeskákat přes dva metry vzdálené kameny, kdy hrozí nebezpečí plavání u jakékoliv další vlny. To se mi však s Jítiným nakousnutým jablkem v kapse moc nechce… Ale co naplat, po několika pokusech přeci jen přijímám bazénky a jedno obzvlášť zajímavé místo překonáváme po houpavém vyplaveném kmeni stromu. Konečně se dostáváme na počáteční pláž! Ale protože jsme toho přeci jen moc nenaběhali, dáme si pláž až k ústí zálivu, kde se propadám do naneseného písku až po kolena, a zpět. Dokonce i slunce se na nás u běhání pousměje. Bohužel je to dnes poprvé a naposledy. Přeci jen už nejsme v Austrálii a léto tak není léto…

Po obědě, kdy zapomene přidat přichystaný nakrájený sýr do špaget, jedeme do města na nejznámější Dunedinskou pláž, abych si po dlouhé době užil pořádné vlny! Tady však je plně zataženo, zima a funí vítr jako o závod. Nevadí, ve vlnách to jen vždy smete pěnovou čepici zpátky k oceánu. Jíťa dostává nelehký úkol, nafotit mě jak sjíždím vlnu se zaseklým objektivem, který v současné době nezoomuje. To vše v té zimě a na pláži. Dopadne to tak, že po hodině jsme všichni promrzlí. Ještěže Kvíťák to s topením umí opravdu bravurně!

Posledním úkolem je sehnat vodu, protože už jednoduše došla. Po úspěšném nálezu Dump station vypouštím to málo, co máme v nádrži pro špinavou vodu. Dále pak přidělávám rychloupínák ke kohoutku na pitnou vodu (snad), který světe div se, nemá kohoutek, ale takové to tlačítko. Po zmáčknutí však vypadá, že všechno přes tlačíko teče mimo, nežli do barelu. Proto zkouším tlačítko nějak utáhnout, ale žádný viditelný výsledek to nemá. Tak prostě jen stojím se zaraženým tlačítkem a stékající vodou po ruce. Když v tom vidím, že se z pod Kvíťáka valí voda. Přiskočím blíž a vidím, že z baterie teče voda do umyvadla a z hadičky, která umožňuje únik vzduch z barelu zabraňující vzniku přetlaku, stříká voda všude po kufru!!! No neudělej si v autě privátní bazén! Sušíme a sušíme…

Snad nám ten chudák nezplesniví! Aspoň víme, že v podvozku má větrání.

Teď už jen zpátky na Long Beach a spát! Super den za námi a co teprve zítra!

Vydáno: 3/3/2017