Expedice Nový Zéland

Jak jsem si vyšel kopeček

Začalo to už vlastně předchozí den ráno, kdy jsem ze svého Novozélandského kamaráda vymámil, že na přenocování v Qeenstownu nemají žádné rezervované ubytování, přestože se všude doporučuje si rezervaci udělat. Ok, říkám si. Sám jsem zvědavý, jak to tento malý Novozélanďan vyřeší. Začali jsme tedy hledat raději již cestou. Už v Alexandře jsem poprvé začínal vidět No Vacancy (plně obsazeno). Dojeli jsme do Queenstownu, když se zrovna začínalo smrákat (cca 8-9) a stále nás doprovázel mor se dvěma písmeny „NO“. Z Dunedinu jsem to celé odřídil já, takže jsem toho měl už docela dost. Nehledě na to, že i já si potřeboval najít místo ke spaní (nejbližší kemp zdarma byl asi tak 60 km daleko). Projeli jsme celý Qeenstown, a kupodivu nic nenašli. Takže sedíme v autě a ti dva obtelefonovávají všechny možné hotely, hostely apod. Bez výsledku. Najednou si uvědomuji, že Craig a Kethline řeší, kde budou spát dva dny poté. Zajímavé! Pak mi bylo oznámeno, že dnešek už jinak vyřešit nejde, než že přespí v autě. Takže jsem měl nervy, jak se tak postaru říká, pěkně v ranci.

Vykašlal jsem se tedy na hledání free campu, ať si za to klidně zaplatí. Já rozhodně v sedě u silnice spát nebudu! Jedem do nejbližšího volného kempu mimo město. Cestou jsme narazili na dosti dobré místo, tak jsem to tam zapíchl. Nechám tedy aspoň slečnu vyspat. Matrace je přeci jen pro dva... Craig ať si užije vysněné místo spolujezdce. Nandávám záclonku dopředu a oni, jestli budu spát ve svém spacáku. Samozřejmě, že budu! Jdu tedy ještě na záchod a co se vrátím, tak najdu oba jak si spokojeně leží na mém místě :D S dotazem, co tam dělá Craig se mi dostane odpovědi, že pozoruje hvězdy... Tak jsem NZ poslal do patřičných sedaček.

Chvíli ležím a málem i usnu, když si vzpomenu, že jsem spolu s autem koupil dvě karimámy. Dobře, ať nemají Čechy za hulváty, budu tedy dělat gentlemana a vyspím se pod širákem. Ve dvě konečně usínám.

V pět se vzbudím zimou a hladem. Přeci jen můj devítiletý spacák už není to co býval, kór když navlhne. Půl hodiny to zkouším ignorovat, ale nedá se to. Jdu si pro věci a pro snídani. Ostatní se také budí. Ještě aby ne! Tak si říkám, že dneska si udělám pohodový den v malém městě, konečně nějaký relax. A co si budeme povídat i docela zasloužený. Nebudu to přehánět, zajdu někam kde bude stín a žádní lidé. Beru foťák a láhev na pití. Vezmu také svou novou čtečku a přečtu konečně Egypťana Sinuheta. Rozdělujeme se s tím, že se třebas potkáme nahoře, na konci lanovky. Já si dávám pořádný slaný koláč a dvě čokoládové americké koblihy, jakožto druhou snídani. Procházím se místní botanickou zahradou a koukám, jak se hraje hra podobná hra kuželkám, jen bez kuželek. Čas napovídá, už je po obědě, tak kupuji další koláč a jdu pěšky se podívat, jak Queenstown vypadá z hora. Po chvilce nacházím vyřezaný trůn s pěknou vyhlídkou dolů k jezeru. Dávám si koláč, tentokrát s jehněčím masem, a pročítám průvodce.

Udělám pár fotek a pokračuji nahoru. Po kilometru zjistím, že jsem na trůnu nechal čtečku. Poté co je pro ní vrátím pokračuju dále cestou, kterou lemuje cesta pro downhill sjezdaře. No sjíždět jim docela jde, ale skákat se jen tak neodvažují. Ve vznešeně nazvaném Skyline centru, kupodivu narazím na svou spolucestující dvojku. Už zasebou mají dvě jízdy na bobové dráze, takže spokojeně lížou zmrzlinu. Je opravdu docela vedro. Ale i skvělý výhled na město. Co dál? No já se asi podívám ještě trošku výše, na první odbočku dolů, která je na osmihodinovém treku. Je asi tak půl čtvrté. Vracím se ke svému plánu čtení knížky ve stínu, protože dvojka jde na romatickou projížku parníkem po jezeře, která má mít něco kolem 2 hodin.

Tak si to šinu do kopce a odbočka přichází nějak moc brzo, ale vypadá to na cestu pro kólisty. Tak jdu dál. Potkávám docela dost lidí, tak se ptám staršího páru, jestli tam je ještě jedna křižovatka, která vede dolů. Oni že je, ale hodně daleko, pár hodin (všichni tady hrozně přehání s odhady pěších tůr). To je určitě ta moje! Horko je pořádné a rozhodně žádný stín. Přesně jak tvrdila slečna v ičku. Jen jsem si také mohl vzít větší zásoby, jak mi radila. No co už. Začíná se mi to však čím dál tím méně zdát. Tak zastavím Španělku co jde dolů. Ona už netvrdí nic o jiné cestě. Jediná co vede dolů je ta, co po ní zrovna jdu. Zeptám se jen ze zvědavosti, jak dlouho to trvá nahoru. Slečna se usměje a tvrdí, že hodinu nebo půl, záleží jak dobrý jsem v lezení, protože konec je prý už docela náročný. Loučíme se a já si docela troufám, ale vzhledem k mým zásobám a energii si dám půl hodiny a uvidím kam dojdu. Přidám tedy řádně do tempa. Docela i funím, ale začínám si docela myslet na vrchol. Minuta k minutě se lepí a já jsem už jsem pěkně daleko.


No samozřejmě! Už vidím ty ovace a obdiv kamarádů, který mě čeká po výstupu všem známé velehory (Ben Lomond 1748 m.n.m.). Tak proč nezkusit další půlhodinu? Muka, přátelé, muka mě čekaly! Z nějakého důvodu mi vytane na mysl nedávno shlédnutý snímek Everest, kde zahynuli horolezci při výstupu na zmíněný nejvyšší špendlík Světa. Ještěže nemám satelitní telefon! Také přemýšlím, jestli to celé nesení na rukou a chvalozpěvy mi za to stojí. Jestli není lepší uznat, že na to nemám a výstup přerušit. Už se také pěkně připozdívá. Pokud nahoru vylezu v plánovaných pět, tak prý v osum budu dole, a přátelé mají věci v autě. Jak se pak budou moci chek-inovat v nalezeném hotelu? Pak ale potkávám malé azijské děti, jak si to ťapkají dolů. Také týpky co sbíhají a za nimi plující týpoň v žabkách! To přece musím dát i já! Nabírám znovu tempo. Za rohem, kde nikdo není, přichází zase krizička. Že já si trouba nevzal ten batoh, co mi doposud dělal spolehlivého kamaráda a nesl mi přinejmenším hroznový cukr! Pálí mě rty, hrdlo mám vyschlé. Ale ne, napít se budu moci až nahoře! Hroznový cukr, hroznový cukr, hroznový cukr, HROZNOVÝ CUKR! Vrchol! Kámo, říkám vrchol a on je tady!

Chce se mi skotačit a smát se, výskat si, bouchat se do hrudi, ale nic z toho nebude. Na vrcholu je starší pár, co sedí a jí sváču. Zachovávám důstojnou tvář a jdu si vyfotit ten nezkutečně nádherný výhled. Do hodiny mi chybělo osum minut. Dolů mi to zabere jen necelou hoďku. Potkávám chlapíka co do svahu běží! Tak třebas příště? Po třetí v životě jsem zažil hlaďák, ale takovou žízeň poprvé. Poslední kapku dopíjím až ve stínu stromů při blízkosti Skyline centra. Ale musel jsem se celou dobu hodně přemlouvat, aby mi tam vůbec ta kapka zbyla.

Tak jsi říkám: „Dobrý trénink na Mount Cook!“

A poučení pro příště? Vem s sebou klidně i stativ. SEALs nosí třiceti kilové batohy...

Happy end: Podle vzoru emerických filmů i tato storka musí mít hepi end. Spolujezdci mě pozvali na večeři do Irish pubu. No co vám budu povídat! Jestli takové jsou i v ČR tak mě tam uvidíte často! Živá muzika s typoněm co sváma přes mikrofon komunikuje jen co vlezete, lidi co zpívají a výborná atmosféra! K jídlu jsem dostal obrovské prkno se stejkem, hranolema, rukolou a žebrama, jak mají být... A nechali mě osprchovat se v Hiltonu :)

P.S.: Já mám vůbec dobré zkušenosti s výlezama. Poslední hůrku co jsem tady dal byl Stony Bay Peak Taraterehu (806 m.n.m) nad městečkem Akaroa. Kde jsem se pokoušel projít takovým tím keřem, co má listy zakončené trny. A protože jsem si říkal, že stejně lidi nějak musí procházet, prostě to musí jít! Tak jsem se otočit zády, že to vykryje batoh. Co batoh, ten byl v pohodě, ale prdel jsem si napíchl, tak že jsem se i dole musel smát, jaký jsem to šikovný hoch! Zjistil jsem, že jsem chtěl projít ovčí stezkou.

Vydáno: 08/03/2016