Expedice Nový Zéland

Hinewai, Arturs Pass, Hokitika

Nejdříve jsme si dali menší rozchodnou na Hinewai, což je soukromý pozemek a rezervace upravovaná soukromníky, kupodivu to byl zatím náš největší track, ale pro nás velmi ceněný. Ušli jsme něco přes 24 km. Jedná se o neplacený kousek tracku, kterou se za cca 150 Doláčů můžete projít po Banks Peninsula (track táhnoucí se po soukromých pozemcích na poloostrově u města Christchurch). Pěkně jsme se prošli a vyšlápli si i dosti výškových metrů. Kvůli neustálemu stoupání a padání cestičky zpět dolů je obtižnost klasifikována na střední úrovni. Přes krásně zarostlé kopečky, náznaky buše (přírodní rezervace se obnovuje od roku 1987) jsme došli k prázdné písečné pláži. Při svačince jsme však zjistili, že na pláži zas tak sami nejsme. Néjenže jsme potkali kachny, ale i tuleně (Sea Fury). K dvěma urosltýcm kusům se po chvíli přidalo i malé mládě. Bohužel však bylo dosti blízko oceánu, takže ihned po zmerčení mého plížení "vzalo roha". Vůdce směčky se ale nechtěl hnout ani o ploutev, a tak se podařily docela detailní fotky. Zpátky nás čekal výstup k výhledům a sestup zpět do buší plných údolí. Seznámíli jsme se s přemnoženým „pcháčem“ Ghore, který všechny pahorky zahlcoval žlutými květy. V místním, plně vybaveném, informačním centru jsme se dověděli celou historii Hinewaye. Informační centrum bylo totiž nején "ičko", ale i nádherná klubovna a minihotel v jednom plný fotek a kronik. Kdyby se nezačalo rychle smrákat, tak bychom tam jistě strávili více času. Musím říct, že trénink na plánovaný Avalanche peak to byl nádherný a rozhodně jej můžeme doporučit všem!

Více foto najdete ZDE

Protože se tady točí všechno kolem počasí, tak nám kupodivu počasí přálo a na druhý pokus jsme si vyšli na pěkné výhledy opěvovaný Avalanche Peak. (První pokus byl uskutečněn s Vojtou a Míšou mými českými kamarády. Tenkrát však bylo všude nádherně, jen na námi zvoleném vrcholku bylo hodně pršavo.) Výhledy však nejsou zadarmo, proto jsme museli zdolat celkově 2 400 výškových metrů (1200 nahoru a to samé dolů). Dali jsme na našeho nového knižního průvodce Frenzy a šli jsme nahoru přes Scott track a dolů Avalanche track. Tento postup jsme však omylem zmínili v Arthur Village „íčku“ a byl nám velmi rozmlouván. Nakonec jsme byli opravdu rádi, že naše víra v knihu nebyla podlomenaa že naše kroky byly usměrněny hezčí cestou. Odměnou nám nebyly jen výhledy, ale i Aplský papouch Kea se přišel ukázat. Přestože lze všude vidět varovné nápisy a cedule o velké náročnosti cesty, byli jsme překvapeni reálnou nízkou obtížností. Přeci jen máme na paměti žebříky a řetězy z Evropských Alp či Slovenských Tater.

Foto najdete ZDE

Po nemalé a několikadenní analýze předpovědi počasí, jsme přejeli na opuštěný, normálně dosti uplakaný, deštným pralesem olemovaný West Coast. Právě mnoho lidí již tvrdilo, že West coast je to pravé, kvůli čemu na NZ přijeli. Jedním dechem však dodávali, že musí být opravdů pěkné počasí. Bohůžel vše je něčím vykoupené a celý Západ je poset hejny Sand flies. Což jsou pomalu létající mušky (větší než muchničky), které nikerak nebzučí, jen chladnokrevně vysávají krev. Nejraději mají Vaše kotníky. Pomáhá jen dlouhé oblečení a koupele v DEETu (účiná látka v repelentu). Přejezd zbytku Arturs Pass byl vcelku v pořádku, až na Akci Bota, která se nám stala. Na West Coast bylo prvním překvapením nádherné městečko Hokitika s nejširší ulicí na Jižním ostrově. Nádherně velká pláž kupodivu zcela bez sand flyies. Posuďte sami:

Více foto najdete ZDE

Jako přespání nám Travel Mate (cestovatelská aplikace v mobilu) doporučil spaní na pláži. Tam jsme si užili opravdu všechno. První a po dlouhou dobu také poslední oheň, úplnou samotu, ticho rušené přibojem a v neposlední řadě i Weka, australskou „slepici“ která je opravdu velmi podobná Kiwi. Jako správná slepice obcházela v pravidelně se zmenušujících kruzích naše táborořiště a hledala co by tak uklovla.Velmi dlouho trvalo, než jsem se odvážil použít blesk. Ale ze slepice se vyklubala modelka na blesk zcela zvyklá.

Více foto najdete ZDE

Vydáno: 07/06/2016